www.bergfahrer.eu

 

ÚVOD AKTUALITY FOTOGALERIE KONTAKT    
     
MÉ VÝJEZDY
 
 

 

 

 
 

Jak jsme nepřejeli Ameriku



Ta myšlenka ležela v mé hlavě již hodně dlouho…přejet tak jednou na kole Spojené státy z východního na západní pobřeží….

Původně jsem chtěl tento svůj sen zrealizovat jako dárek sám sobě třeba k šedesátým narozeninám, ale když člověk v ordinaci dnes a denně vidí, jak různé choroby mění lidské osudy častokráte ze dne na den, rozhodl jsem se na podzim 2017, že nebudu na žádnou svoji šedesátku čekat, ale na moji životní cyklistickou cestu pojedu hned, dokud jsem mladý a plný síly! No, tedy hned, ne tak docela. Jako výchozí časový bod svého putování jsem si stanovil polovinu září 2018. Tím jsem získal dostatek času, abych se na cestu řádně připravil a získal o přejezdu Států důležité informace od lidí, kteří již tuto či podobnou cestu podnikli. Rozhodl jsem se, že mým výchozím bodem bude hlavní město USA Washington. Jako cíl své cesty jsem si zvolil moje milované Los Angeles, kde jsem před rokem prožil v Santa Monice úžasný třítýdenní kurs angličtiny. Během ročních příprav jsem v počítači na Google Earth 2x proletěl a naplánoval celou trasu. Dále jsem na základě výskytu motelů v jednotlivých městech a vesnicích naplánoval ubytování s délkou jednotlivých etap. Přečetl jsem několik knih od cyklistů, kteří projeli Route 66 a americké národní parky na západě USA. S kamarády jsme zajeli do Tišnova na přednášku Zdeňka Juráska, kde byl promítán inspirativní filmový dokument z jeho cyklistické cesty přes Spojené státy po Route 66. Každá získaná informace mě utvrzovala v mém rozhodnutí tuto náročnou cyklistickou cestu podniknout….


Přes Apalačské hory

Rok utekl jako voda, byla polovina září 2018 a já vyrazil s kamarádem Eduardem Maškem letecky přes Lisabon a Boston do Washingtonu, jak bylo naplánováno. Vzhledem k tomu, že kola v krabicích se oproti našemu příletu opozdila, museli jsme v hlavním městě USA prožít jeden den navíc čekajíce na naše hliníkové oře. Toho jsme využili k zevrubnému prozkoumání středu města. Po bezproblémovém smontování kol v našem motelovém pokoji u arlingtonského hřbitova jsme konečně vyrazili na západ směrem na Manassas a Gainesville. Jen přejezd Washingtonu byl nekonečný a dlouhý asi 50 kiláků. Prvně jsme se coby vyjukaní vesničané pohybovali po amerických širokánských 4 až 6-ti proudých autostrádách. Za městem jsme projížděli loukami a listnatými lesy Virginie a míjeli spousty ukazatelů a informačních cedulí připomínajících nám, že jedeme krajinou, kde probíhala spousta bitev ve válce Severu proti Jihu. První den jsme v dusnu jak v prádelně ujeli 114km a nastoupali překvapivých 1000m. Dojeli jsme do městečka Front Royal na úpatí Apalačských hor. Druhý den již k nám ale dorazil hurikán Florenc. Už ráno jsme vyráželi do silného deště. Naštěstí bylo celkem teplo kolem 24 st., tudíž jsme jeli jen v tričkách v totálním chcavci zdolat první hřebeny Apalačských hor. Po celkem náročných kilometrech listnatými lesy tohoto pohoří jsme po 118 kilometrech dorazili do městečka Petersburg s nastoupanými 1388m převýšení v nohách. Třetí den nás opět od rána bičoval silný déšť, který naštěstí povolil kolem poledne, kdy jsme dosáhli našeho nejvyššího bodu v Apalačských horách 1100m. V Elkinsu večer se již ale objevilo sluníčko. Jednalo se ale o velmi náročnou etapu dlouhou 140km s nastoupanými 2004m převýšení.


Se psy v zádech

Čtvrtý den nás v městečku Buckhannon ráno přivítalo krásné počasí, při němž celý den neklesla teplota pod 30 st.C. Nekonečnými pustými lesy Západní Virginie jsme po 180 kilometrech již za úplné tmy dorazili do městečka Riplay. V nohách jsme měli převýšení 1454m a prvně již také několik sprinterských vložek při únicích před útočícími nepřivázanými psy startujícími na nás z lesních samot podél cesty. Další den byl opět pařák jak blázen, opět teplota vystoupala nad 30 st.. Na oběd jsme dojeli k řece Ohio do města Point Pleasant. V tomto legendárním městě se odehrává příběh filmu Proroctví z temnot s Richardem Gerem v hlavní roli. Zde jsme si prvně na mostě přes řeku Ohio vyzkoušeli jízdu po americké dálnici. Tento den jsme dorazili do města Jackson po 117 kilometrech s převýšením prvně menším než 1000m. Další den jsme opět za strašného pařáku projeli stát Ohio a znovu se dostali k řece Ohio do města Maysville. Den byl zakončen průtrží mračen. Ujeli jsme 144 km a nastoupali 1359m. Následujícího dne jsme po krásné rychlostní silnici s větrem v zádech uháněli státem Kentucky kolem luk s pasoucími se kravami přes Paris, Georgetown a Frankfort do městečka Shalbyville. Posledních 30 kilometrů opět jízda v průtrži mračen. Ujeli jsme 174km a nastoupali rovinatým státem Kentucky těžko uvěřitelných 1407m. Další den byl již od rána opět silný déšť, ale tentokráte byla i zima s teplotou 15 st.. Až ve velkém městě Louisville déšť ustal. Potřetí a naposledy jsme přejeli mohutnou řeku Ohio a dorazili po 102 kilometrech do městečka Corydon. Příští den byl opět od rána déšť a zima. Lesy Indiany jsme po 151 kilometrech dorazili do velkého města Evansville. Další den nás opět ráno přivítal totální chcavec, který vydržel první půlku dne. Druhou půlku jsme jeli po krásné písečkové cyklostezce Tunnel Hill z Harrisburgu do Vienny vedené na svršku bývalé železniční trati a po 202km dorazili do městečka Anna. Ten den jsem prvně v životě ujel více než 200km. Druhý den jsme u města Cape Girardeau přejeli řeku Mississippi a dojeli do lesy obklopeného městečka Piedmont ve státě Illinois.


Nuda, nuda, nuda…….

Předkládám popis naší trasy vcelku stručně, což je dáno tím, že ? délky našeho putování byla totální nuda. Nikdy bych tomu nevěřil, kdybych to nezažil. Neustále čučíte tak 30m daleko do listnatého lesa, nebo civíte na pole, které je po půl kilometru zakončené opět lesem. Žádný obzor, žádný daleký horizont. Prostě vůbec nic! Můj kolega Eda prohlásil, že tahle cesta je to nejnudnější, co kdy v životě zažil, že přejezd Mongolska po poušti Gobi bylo proti tomuto přejezdu úplné Eldorádo. To, co nás ale nejvíce překvapilo, byla skutečnost, že jsme vlastně mimo silnici vůbec nikam nemohli. Všude podél silnice byly natažené ostnaté dráty, zatarasené polní cesty, podél nekonečných listnatých lesů všude cedule zakazující vstup. Když byl do nějakého státního lesa povolen vstup, tak na tuto skutečnost upozorňovaly cedule u cesty již desítky kilometrů dopředu. Eda řešil, co bychom zde asi ve volném čase dělali, kdybychom tady žili. Vždyť zde člověk nikam nemůže! Tady se přeci ani nedá jít někam na procházku! Vždyť tady se můžeš fakt pohybovat jen v těch jejich obřích pohodlných autech po silnicích a jinak nic! Tohle skutečně nebyla ta Amerika, kterou jsme za komunismu měli jako vysněnou enklávu svobody. Pozitivem bylo ale vřelé chování lidí, které jsme potkávali. Každý hned s vámi navazuje kontakt a ptá se, kam jedete a odkud jste. Když jsem takhle už asi po sté referoval o naší cestě, měl jsem už vše anglicky dobře nacvičeno.


Napojení na Route 66

Další den jsme lesy státu Illinois dojeli po 144km do Willow Spring a při tom nastoupali 1363m. Následující den již přes hluboká údolí státu Missouri jsme dojeli do Ozarku po náročných 147km s nastoupanými 1730m. Ty nastoupané metry udávám záměrně. Kdyby mi někdo před cestou řekl, že já ostřílený horský jezdec, který má nejraději prudké alpské výjezdy, budu skoro obden někde vyčerpáním tlačit v rovinatých Spojených státech kolo, tak bych mu to prostě nevěřil. Když se totiž podíváte na mapu Ameriky, vidíte kromě Apalačských hor od východního pobřeží až někam k Amarillu v Texasu jen samou rovinu, totální placku. Ale zdání klame. Více než polovina rozlohy Spojených států je skutečně rovinatá placka, ale jen při pohledu z vesmíru. V reálu jedete placatou krajinou s neustálými zářezy do krajiny. Ty zářezy tvořené potoky nejsou nijak hluboké, řádově 50-100m převýšení, ale ono je jich během dne třeba 30-50 a tím naskakují nastoupané metry. No a to moje tlačení kola bylo dáno napůl vyčerpáním a napůl bolestmi zadku, který jsem měl rozedřený do krve a s boláky. Potřeboval jsem mu ulevit, proto jsem kolo tlačil i častěji, než že bych pro vyčerpání opravdu musel. Na Route 66 jsme se konečně napojili po ujetých 209 kilometrech následujícího dne u městečka Vinita, kam jsme opět dorazili již za tmy. Takovým naším malým nepřítelem během celého našeho putování byl neustále se zkracující den. Fakticky se dalo na začátku cesty jet za světla až k 20 hodině, ale po 14 dnech jízdy a přejezdu do jiného časového pásma bylo již vidět tak nejdéle do 19 hodiny.


Defekty nepíchnutelných plášťů

Příštího dne jsme projeli velké město Tulsa ležící již ve státě Oklahoma a skončili v Sapulpě prvním městě za Tulsou po ujetých 115km. Tato trasa se zřejmě zapíše do dějin výrobce cyklistických plášťů Schwalbe, jelikož jsme my oba s Edou v rozmezí asi půlhodiny píchli její do té doby nepíchnutelné pláště Marathon Plus. To, co nás ale v tu chvíli štvalo více, byl průjezd městem Tulsa. Ne, že by Tulsa byla nějaké ošklivé město, ale během naší poutě byly nejnáročnější přejezdy velkých měst. Byť se nejednalo o nějaké megapole, ale řádově jen o půlmilionová města tvořená veskrze rodinnými domky, byla jejich rozloha vždy obrovská s poměrně silným automobilovým provozem a nespočtem světelných křižovatek, tím pádem neustálým zastavováním, čekáním a rozjížděním, což zabralo vždy dost času. Projet proto Washington, Louisville, Tulsu, Oklahoma City nám většinou zabralo kolem 3 hodin. S touto časovou ztrátou jsem při plánování trasy nepočítal, takže nám tyto kilometry večer chyběly, proto jsme motely již většinou hledali v cílových destinacích za tmy.


První krize v Oklahomě

Dalšího dne jsme po 156km dojeli do Oklahoma City po opětném mém píchnutí nepíchnutelného pláště. Den poté nás čekala první etapa hrůzy, kdy jsme celý den šlapali v silném protivětru do městečka Wheaterfort. Těch ujetých 134km bylo ujetých prakticky po rovině na prostřední kolečko vepředu a rychlostí 10-12km/hodině. Asi v polovině trasy jsem si již zcela vyčerpán sedl na svodidla a prohlásil jsem, že končím, že už toho mám fakt dost. Ale záhy jsem zjistil, že mě od toho svodidla nikdo domů neodveze a žádný vlak tam nejezdí, že musím pokračovat dál. Následující den byl opět ten samý protivítr a pro nás připravených 171km do Shamrocku. Oproti předešlým dnům však nastala jedna zásadní změna a to ta, že začalo být vidět na nekonečných travnatých pláních Oklahomy konečně daleko do krajiny, což mi začalo zvedat náladu. Bylo to dáno tím, že jsme začali nabírat nadmořskou výšku stoupáním do Texasu.


Jedeme po dálnici

Příští etapa již nebyla tak strašná. Dojeli jsme po 170 kilometrech do nejhnusnějšího amerického města Amarillo. Mizerné silnice, špinavé ulice plné odpadků, rozpadající se vraky aut všude na periferii města. Člověk si spíše připadal, že projíždí Bombají či Kalkatou. Poté nás opět čekala další etapa hrůzy do Nového Mexika do města Tucumcari. Proti silnému protivětru jsme ujeli hrdinských 176kilometrů. Zde jsem onemocněl. Druhý den jsem byl již ráno u snídaně rozhodnut, že vzdám. Kašel, rýma a teplota mě zlomily. Když jsem zjistil, že se z Tucumcari opět nejsem nikam schopen vlakem dostat, musel jsem pokračovat dále a nemocný ujel rekordních 237km do města Moriarty. Během etapy jsme dosáhli místa s nadmořskou výškou 2162m. Díky celodennímu větru do zad to ale paradoxně byla nejlehčí etapa z celého našeho putování, kterou jsem dobře zvládl i nemocný. Tento den byl dále zajímavý tím, že tak ? délky cesty jsme jeli po dálnici, jelikož se projíždělo velice řídce osídlenou krajinou, kde nebyla žádná jiná paralelní cesta vedle dálnice, tudíž je pro cyklistu povoleno jet po dálnici, ale samozřejmě jen v odstavném pruhu.


Pro nemoc vzdáváme

Dalšího dne již onemocněl i můj cyklistický spolubojovník Eda. Dojeli jsme po 67 kilometrech v naprosto zbědovaném stavu kašlající frkající do velkého města Albuquerque. Zde jsme se na vlakovém nádraží setkali s naším kamarádem Petrem Musilem, který se k nám připojil po 3 týdnech naší cesty, a který se stal oživením naší cyklistické mikroskupiny. Následující 2 dny jsme se pohybovali pustou ale zajímavou a hezkou krajinou divokého západu nejdříve do městečka Grants a následně do městečka Gallup na hranici Nového Mexika a Arizony. Před Gallupem jsme dosáhli nejvyššího místa naší cesty v nadmořské výšce 2218m v místě kontinentálního rozvodí mezi Atlantickým a Tichým oceánem. V Gallupu následně zmoženi nelepšícími se chorobami se silným kašlem, vyčerpáni šlapáním proti bouřlivému protivětru, promrzlí s drkotajícími zuby při nízkých teplotách kolem 6 st.C, jsme naše putování napříč Amerikou vzdali. Ujeli jsme celkem 3579 kilometrů, kdy jsme šlapali celkem 24 dnů v kuse bez přestávky. Do cíle v L.A. nám chybělo necelých 900km. Dál to ale prostě nešlo.


Zakončení v Los Angeles

Jestli si ale, milé děti, myslíte, že jsme v Gallupu prostě a jednoduše sedli na vlak a odjeli do cílového L.A., tak se velice mýlíte! Jít v USA na vlak, to není jen tak! Jak nám bylo obsluhou vlaku vysvětleno, nejdříve si prý musíme koupit 24 hodin před odjezdem jízdenku na internetu. Na naši připomínku, že jejich vlak je poloprázdný, tak ať nás koukají nabrat, nikdo nereflektoval. Pravidla jsou pravidla! Jo a kola se v Gallupu prý do vlaku neberou, musíme odjet do 270 kilometrů vzdáleného Flagstaffu v Arizoně, a tam prý nám kola do vlaku dají! Neuvěřitelné! Zlaté České dráhy! Poté, co jsme se nedokázali vetřít ani do autobusu Greyhound, nezbylo nám tedy navečer nic jiného, než na jedné benzínové pumpě za městem přesvědčit jednoho sympatického černošského opraváře tracků, aby nás svým autem dovezl i s našimi koly za cenu autobusových jízdenek pro nás 3 do Flagstaffu. Zaplaťpánbůh za tohoto milého černošského kluka!

Ve Flagstaffu v Arizoně jsme pak strávili klidné 4 dny, kdy jsme se trochu dali zdravotně do kupy a vyrazili i na úžasný jednodenní výlet do Grand Canyonu. Kašlající, jako staří tuberáci jsme obešli jižní hranu této obrovské díry v zemi a pořídili jsme spousty fotografií. Jak jsme posléze zjistili, byli jsme jedni z mála lidí, kterým v Grand Canyonu pršelo. Nočním vlakem jsme se poté přesunuli do Los Angeles, kde jsme už za příznivého počasí s teplotami kolem 30 st. prožili krásný týden. Ale o ježdění na kole po této betonové 10 milionové metropoli, to až snad třeba někdy příště, to je na samostatné vyprávění.


Slovo na konec

Závěrem několik slov pro ty, co by třeba chtěli podobnou cestu na kole přes Spojené státy podniknout také…..

Zapomeňte na to! Jezdit napříč přes Spojené státy z východu na západ je úplná pitomost. Nic hezkého první 3 týdny neuvidíte, jen se budete nudit k smrti!

Smysl má jet po Route 66 ze Chicaga do Los Angeles. Není to tak dlouhé jako naše cesta across a alespoň něco hezkého uvidíte. Případně projeďte národní parky na západě USA, nebo Pacifickou vyhlídkovou silnici od Vancouveru do Los Angeles.

Během cesty jsme pochopili, proč byl prezidentem zvolen Donald Trump a proč asi bude zvolen i napodruhé, to je ale na samostatné vyprávění. Pochopili jsme, proč má skoro každý doma střelnou zbraň a proč si tuhle výsadu nikdy Američani nenechají vzít.

Važme si naší krásné svobodné země se skvělými silnicemi, lahodným jídlem, volným pohybem v přírodě a nádhernou krajinou bez ostnatých drátů….


Praktické informace

Doprava do Washingtonu letecky s několika přestupy. Cena letenky 13 000Kč plus kolo jako nadlimitní zavazadlo 3000Kč. Přímé lety z německých letišť existují, ale paradoxně za neuvěřitelně vysoké ceny nejlevněji kolem 60 000Kč. Doprava z Los Angeles s letenkou za 14 000Kč s ruským Aeroflotem s přestupem v Moskvě a zajímavostí, že Aeroflot vám vezme kolo zdarma.

Mapy a orientace – projel jsem celou cestu na Googel Earth a měl napsaný přesný itinerář nekratší možné cesty z východu na západ, kde a jak odbočit, orientace je poměrně jednoduchá, stále jedete na západ, tak jsou orientovány i silnice. Při nejasnostech dobře posloužily stažené mapy jednotlivých států USA v chytrém Edově mobilu.

Ubytování – dostatek motelů po celé cestě putování, každé městečko nějaký má. Doporučuji spíše řetězcové motely typu Days Inn, EconoLodge, Route 66, Super 8, Motel 6, Travelodge, Best Western. Ubytování se pohybuje od 47 do 120 dolarů za pokoj, někdy je v ceně i snídaně, které ale byly dost tristní. Jen něco sladkého, maximálně toust.

Jídlo a pití – naprostá katastrofa! Žádná možnost jak dotankovávat vodu z volně přístupných zdrojů během cesty není. Musíte neustále kupovat vodu, buď na benzínové pumpě, nebo v obchodě. Voda z kohoutku na motelech, kromě asi 2 míst, byla divné chuti, někdy i divně čpěla. Jídlo kupujete v obchodech, nebo se stravujete ve fastfoodech. Normální restaurace jsou jen ve větších městech a jsou dost drahé.

Pokrytí signálem mobilního telefonu – horší než u nás, byly lokace, kde mobil nefungoval, dáno samozřejmě obrovskou rozlohou území.

Výbava – jeli jsme na horských kolech, ale na hladkých odolných pláštích od Schwalbe Marathon Plus. Já píchl 3x, Eda jednou. Problém dělaly tenké drátky z roztrhaných pneumatik rozházené u krajnic cest.



 
   UBYTOVÁNÍ

 
   OBČERSTVENÍ NA CESTĚ


 
   OBČERSTVENÍ NA VRCHOLU


 
   FYZICKÁ NÁROČNOST


 
    VÝBAVA




 
   UBYTOVÁNÍ

 
   OBČERSTVENÍ NA CESTĚ


 
   OBČERSTVENÍ NA VRCHOLU


 
   FYZICKÁ NÁROČNOST

2
 
    VÝBAVA

Horské kolo



  
 

    




 

 



Copyright © 2012-2024, www.bergfahrer.eu
Všechna práva vyhrazena.

WWW.BERGFAHRER.EU

TOPlist